Empatická zeď vysoce citlivých lidí

Mimořádně citliví lidé bývají obzvlášť náchylní k takzvané "emocionální nákaze". Jedná se vlastně o přejímání a přivlastňování si pocitů druhých. Probudíte se dobře naladěni, ale cestou do práce potkáte smutného nebo naštvaného souseda, který vás nakazí, a do práce přijdete také nabroušení.

Ochrana před takovouto emocionální nákazou se obvykle utváří ve věku tří až čtyř let. V tomto věku již dítě dokáže rozlišit vlastní pocit od cizího a nevypukne automaticky v pláč, jakmile uvidí jiné, plačící dítě. Možná mu jen lehce zvlhnou oči a pochopí, že je někdo smutný, ale už se od smutku dokáže distancovat. 

Tato empatická zeď, jak ji nazývá psychiatr Donald Nathanson, je výsledkem přirozeného psychologického vývoje. Máme-li tuto zeď příliš vysokou, budeme nejspíš k pocitům druhých neteční. A je-li naopak příliš nízká, cizí pocity nás neustále budou napadat. 

Autorky Marianne Brodinová a Ingrid Hylanderová uvádějí, že nemá-li dospělý člověk dostatečnou ochranu empatické zdi, může v něm zoufalý dětský pláč vyvolat úplně stejný pocit zoufalství. V takovém případě však dospělý zároveň ztrácí i velkou míru schopnosti dítě utěšit. To totiž zpětně převezme zoufalství dospělého a jeho pocit se ještě vystupňuje. Někdy stačí, aby zasáhl nový, "nenakažený" dospělý, a dítě se v mžiku utiší. 

My, Křehcí siláci si tuto empatickou zeď někdy potřebujeme vystavět z více vrstev cihel, aby na nás pocity druhých tak snadno nemohly. Někteří z nás si možná naopak pod vlivem pudu sebezáchovy tuto zeď postavili příliš vysokou a potřebovali by jednu nebo více vrstev zbourat, aby dosáhli optimální výšky, která by je sice chránila, avšak nebránila jim vnímat emoce druhých.

Ukážete-li dospělému fotografii plačícího dítěte, jeho automatickou reakcí bude soucitné a empatické "mmm....". Taková je naše instinktivní reakce na emoce malých dětí. Projevíme stejný pocit a potvrdíme ho, čímž si dítě ke svým pocitům vypěstuje zdravý vztah. Právě díky dospělým, kteří jeho pocity vnímají a potvrzují.

Reakce dospělého, který zachová chladnou hlavu a dítěti řekne: "Ty se zlobíš, viď? Ale to je úplně v pořádku", obvykle způsobí, že hněv dítěte vychladne. Takový je zřejmě přirozený průběh pocitů.

Dospělý člověk, jenž chce rychle utišit plačící dítě a více či méně vědomě mu to dává najevo, místo aby jeho pláč přijal a potvrdil, často ještě pláč prodlouží. Dítě, jehož smutek se nesetkává s potvrzením, se naučí slzy potlačovat a nedávat zármutek najevo. Opakuje-li se to často, je možné, že dítě přestane své city projevovat a nakonec samo nebude vědět, co cítí. Odcizí-li se člověk vlastnímu zármutku, bude také obtížněji přijímat pláč druhých a nebude mít pro jejich smutek pochopení.

Jestliže dítě cítí, že ho dospělí vnímají a rozumí jeho pocitům, emoce obvykle rychle odezní a dítě získá nový poznatek: Tohle jsem cítil a někdo měl pro můj pocit pochopení. Když se však dítě setkává s dospělými, kteří jeho pocity nedokážou přijmout a snaží se je zahnat sígnály typu "Ten tvůj brek mi leze na nervy" nebo kteří mu dávají jen velmi neurčité a vágní odpovědi, bude pravděpodobně zmatené a bude mít problém pochopit jak svoje, tak cizí pocity. 

Podle Bena Furmana však na šťastné dětství není naštěstí nikdy pozdě. Nemůžeme sice změnit svou minulost, ale můžeme si vybrat, jak se k ní postavíme. A dnes si také můžeme dopřát to, co nám kdysi bylo odepřeno. Můžeme se sami stát dospělými a najít vlastní způsob, jak zmatenému dítěti ve svém nitru vysvětlit: "Je úplně v pořádku, že cítíš smutek/hněv/rozčilení/stud. Na tom není vůbec nic špatného. Mně to nevadí." 

Možná to zní trochu schizofrenicky, ale funguje to. Naslouchejte svému nitru. Dopřejte svým pocitům svobodnou existenci a pokuste se je pojmenovat. 

MIMOŘÁDNÁ OCHRANA PRO OBZVLÁŠŤ TĚŽKÉ DNY
Dvě užitečná cvičení pro dny, kdy se cítíte obzvlášť zranitelní, nebo když víte, že budete vystaveni zvláště obtížným situacím:

Zeď
Posaďte se a několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte.
Zavřete oči a představte si svoji empatickou zeď.
Jak vypadá? Je z betonu, kamene, nebo jiného materiálu?
Jak vysoká chcete, aby byla?
Prohlédněte si ji a uvědomte si, že budete-li mít potřebu se před něčím chránit, můžte ji kdykoli postavit.

Slupka
V klidu se posaďte.
Zavřete oči.
Představte si, že celé vaše tělo pokrývá ochranná slupka.
Tuto slupku v duchu "naplňte" světlem.
Důkladně ten pocit ochrany prociťte.
Otevřete oči, protáhněte se a vykročte vstříc novému dni.

* * *

- z knihy Naučte se plavat v moři emocí aneb Jak přežít s darem mimořádné citlivosti, Doris Dahlingová a Maggan Hägglundová