Zranění způsobená opuštěním (2/4): Strádání

STRÁDÁNÍ

Strádání je forma opuštění v menších dávkách. Je to chronická podoba pocitu, že nedostáváme to, co chceme nebo očekáváme. Když mluvíme a nikdo nám nenaslouchá nebo není-li nám dopřán čas, pozornost, podpora nebo dotek, jedná se o strádání. Každý z nás má své vlastní zranění, které vychází ze strádání a závisí na tom, jak jsme nedostatek toho, co potřebujeme, prožívali jako děti. Jestliže chceme znát svůj vlastní příběh, který se týká strádání, stačí když se sami sebe zeptáme, co nám dnes způsobí pocit zrady a pocit, že nám je odpírána láska. 

Všichni si v důležitých vztazích znovu a znovu vytváříme svůj vlastní jedinečný vzorec strádání. Naši partneři (a blízcí přátelé) s námi budou jednat víceméně stejně, jak s námi bylo zacházeno, když jsme byli děti. Budeme s nimi strádat velice podobným způsobem. "Jak jen mohl?" říkáme, "vždyť mě má milovat, ne mi odpírat lásku." Ale tak jako jsme odsouzeni k tomu, abychom si znovu vytvořili pocit opuštění, stejně je tomu i se strádáním. Možná nás náš milý neopustí, ale v rámci vztahu si znovu vytvoříme svůj příběh o strádání. Jestliže si toho nejsme vědomi, může nás to štvát, deprimovat či přivádět k šílenství. 

Za zkušenostmi se strádáním je ukryta hluboká životní lekce. V intimním vztahu se s pocity strádání setkáváme neustále. Tváří v tvář výzvě závazného, dlouhodobého a prohlubujícího se vztahu s jiným člověkem, ať je to kamarád či partner, se neustále potýkáme s frustrací způsobenou tím, že nedostáváme to, co chceme. Znamená to, že ten druhý není "ten pravý" nebo že se potřebuje změnit? Možná, ale ať již máme vztah s kýmkoli, budeme dříve či později nespokojeni či zklamáni. 

A když pociťujeme strádání a jsme přesvědčeni o tom, že nedostáváme to, co "potřebujeme", máme jen dvě možnosti. Máme možnost vztah ukončit, je to naše svobodná volba, nebo se můžeme rozhodnout jít do svého nitra a procítit zranění ze strádání (opuštění), které se právě otevřelo. Ale je nesmyslné snažit se druhého měnit - jen se od nás ještě více odtáhne. A hlavně je to strategie, která nám slouží k tomu, abychom nemuseli cítit vlastní bolest a nespokojenost.

Tuto volbu teď znázorním jednoduchým schématem. Představme si tři soustředné kruhy.

1. Ve vnějším kruhu se soustřeďujeme na vnější svět a na druhého člověka. Snažíme se vnější svět změnit nebo použít nějaké rozptýlení, abychom unikli svým pocitům. Vnější kruh představuje způsoby, kterými se vyhýbáme pocitům, naše únikové mechanismy, mezi které patří naše představy, strategie pomsty, pasivní agrese, ponižování, ovládání, zlehčování, posuzování, obviňování, vztekání, odpojení, odtažení, hraní si na oběť, vytváření konfliktů a vzdávání se. Ve vnějším kruhu jsou zastoupeny i naše návyky a rezignace.

2. V prostředním kruhu se setkáváme se zraněním způsobeným opuštěním. Už se nesoustřeďujeme ven, ke snahám ovládat vnější podmínky nebo druhé lidi, a tak ulevit své úzkosti. Rozhodli jsme se cítit, a s tímto rozhodnutím jsme přizvali i pocity, které jsou spojené s tímto zraněním - nespokojenost, úzkost a paniku, prázdnotu, samotu, zoufalství, beznaděj, bolest a zranění z rozchodu, dokonce i svou zlobu na Boha či Existenci. Ve vnějším kruhu se zabýváme nekonečnou snahou ovládat a měnit vnější svět, abychom nemuseli cítit bolest, kterou máme uvnitř. V prostředním kruhu ji přijímáme a cítíme. 

3. A konečně - nejmenší kruh představuje to, co se stane, když se jednou odevzdáme zranění z opuštění a jsme ochotni ho cítit. Jsme za to odměněni hlubokými pocity prostoru, uvolnění, odpoutání či dokonce blaha. Nestane se to hned a ani podle našich představ a časového harmonogramu, ale stane se to.

Často nám život musí napřed uštědřit pořádnou ránu, abychom se konečně odhodlali vejít k sobě a cítit. Když nás zklame náš milý, nenaplňuje naše vědomá či nevědomá očekávání, můžeme se upnout k naději, že se dotyčný změní. Potácíme se mezi nadějí a zoufalstvím. Pořád je tu někdo, na koho můžeme promítat svou nespokojenost. Můžeme ho obviňovat a i nadále se upínat k mylné iluzi, že se změní. A jak to bývá u tohoto typu strádání, nikdy se nedíváme na bolest vědomě. Když nakonec ztratíme všechny naděje, že druhého změníme, začneme zčerstva s dalším a hra začíná znovu od začátku. 

Když ale zranění bude hodně velké, když nás náš milovaný odmítne nebo když zemře, předložil nám tak život zážitek, kdy se již nemůžeme vyhýbat tomu, abychom cítili, jak jsme zranění. Jsme přinuceni to pocítit. Není úniku. Strach je obrovský, přesahuje vše. A moje zkušenost říká, že je to právě strach, kterému je tak obtížné čelit, ne bolest. Když se konečně do někoho zamilujeme natolik, že ani nezvažujeme možnost odejít, nemáme na výběr, prostě musíme to zranění pocítit. A to je možná jedna z nejkrásnějších kvalit hlubokého vztahu.

* * *

- z knihy Probouzení zranitelnosti, Krishnananda a Amana Trobe